Expedice Loap Sólo 2006

Zpět doma » 22. 8. 2006 v 22:50

Věci nabraly trochu rychlejší spád a bohužel mi prakticky vůbec nezbýval čas, ani síla na psaní příspěvků. Zde je tedy malá rekapitulace posledních pár dnů expedice.

Sobota. I když jsem se snažil udělat maximum, má koupel v řece nakonec vyústila v poměrně pěkné nachlazení. Mé jediné štěstí bylo, že už jsem byl zpět v kempu a ne třeba uprostřed ledovce. Tam by byl můj stav solidní problém. Je mi tak zle, že většinu dne ležím ve spacáku a spím. K večeru se mi daří dovolat Láďovi z Adventury, který je momentálně jako řidič Madly na Islandu. Shodou náhod se dokonce zrovna nachází v Reykjavíku a tak se domlouváme, že mě přijede vyzvednout na autobusové nádraží. Tím pádem mám o jednu starost míň. Láďa mi do Čech bude moci vzít sled a já ušetřím na poštovném.

Neděle. V poledne odjíždím autobusem z Kirku do Reykjavíku, kam se dostávám téměř přesně v pět hodin. Stále bojuji s nachlazením, ale už mohu alespoň trochu mluvit, bez toho aniž bych dostal záchvat kašle. Jakmile vylezu v Reykjavíku z autobusu, je u mne Láďa. Prý se stačilo koukat po lyžích. Nakládáme sled do tatrovky a chvíli diskutujeme o svých čerstvých zážitcích z Islandu. Láďa o tom, jak tu vozí turisty a jak se vůbec dostal k průvodcovství, já o svém pokusu přejít Vatnajokullský ledovec. Nakonec se přemísťujeme do jednoho místního baru s kulečníky, kde údajně pracují dvě Češky. Podle Ládi tam mají i levný internet, což mě asi zajímá více, než nějaký ten pokec. Bezpodmínečně si totiž potřebuji zarezervovat letenku, abych se druhý den vůbec dostal do Čech. U internetu trávím celý večer, najít spojení tak, abych nemusel platit 1500 dolarů za jednosměrnou letenku není zrovna nejlehčí. Po x hodinách a xxx variacích letů letím v pondělí v 7:15 s Iceland Express na Londýnské letiště Standsted, odkud se autobusem musím přepravit na Gatwick a v 18:30 mi to letí do Prahy, tentokrát se společností EasyJet. Celková cena za letenky i přesun po Londýně se mi podařila srazit na cca 15 000,- Kč, což je oproti letence od IcelandAir poloviční částka. Ještě ty Češky. V baru byla ten večer pouze jedna – Markéta a i když mi nezbývalo moc času, docela příjemně jsme pokecali. Loučila se se mnou slovy „Uvidíme se příští rok!“ – měla samozřejmě na mysli můj další pokus o přechod ledovce.

Pondělí. Jednoduše řečeno chaos. V šest už jsem na letišti, které doslova praská ve švech. Mám pocit, že na Islandu musela bouchnout další sopka a všichni turisti se snaží najednou odjet. Všude je tak strašně moc lidí, že je jednodušší přejít z jedné strany letiště na jeho druhou stranu venkem. Skrz by to zabralo asi hodinu. To však ještě nevím co mě čeká v Londýně. Asi s třicetiminutovým zpožděním vzlétáme a po chvíli je skrz mraky vidět ledovec Vatnajokull. Jenom na něj tak koukám a sám sebe se ptám, jestli měla Markéta pravdu nebo ne. V tento moment jsem bez sil a chutí strávit dalších několik měsíců přípravami a plánováním dalšího pokusu. Dvanáct třicet přistáváme na Stanstedu. Vyzvedám si batoh a po chvíli hledání, dorážím k autobusovému terminálu, odkud mě autobus převeze na Gatwick. Mám zhruba čtyři hodiny do odletu a těším se jak si na Gatwicku trochu odpočinu. Opak je ale pravdou. Jestli bylo letiště v Reykjavíku nacpané k prasknutí, to v Gatwicku je na hranici chaosu. A co je nejhorší, nikde skoro žádná obsluha nebo pracovníci leteckých společností, kteří by se snažili dav lidí trochu korigovat. Před pouhými čtyřmi přepážkami společnosti EasyJet se tlačí snad 300 lidí. Nikde žádné pásy, žádné řady, žádný systém – pouze dav lidí snažících se co nejdříve dostat k pultíku.

Za posledních pět let jsem nalétal tisíce kilometrů a prošel nespočtem letišť od Mexika přes Ameriku až po ty evropské, ale nikde jsem nezažil to, co v pondělí na Gatwicku. Co mi připadalo nejabsurdnější - všude bylo plno starých nebo invalidních lidí. Například přímo za mnou stál celé čtyři hodiny (než jsem byl odbaven a poté prošel skrze security) pán o berlích a bez nohy. Chápu současnou situaci a problémy, které jsou dnes s létáním spojené, ale tohle bylo těžké selhání na straně personálu letiště a jednotlivých leteckých společností.

Ve dvanáct večer konečně přistávám na Ruzyni. Jsem rád, že jsem zpět doma, ale nějak už mi nezbývají síly na to, abych se mohl radovat. Do postele se dostávám téměř ve dvě ráno a podle toho vypadá i můj dnešní den. Napůl spím, napůl se snažím „přeštelovat“ na nové prostředí. I tenhle článek píšu snad tři hodiny.

Zítra o tom, co mě teď čeká a jaké jsou mé další plány. Dopředu prozradím, že jsou rozhodně zajímavé.