Ano, severní magnetický pól je můj další cíl. Ať už jako jeden ze čtyř, kdo se tohoto místa bude skutečně snažit dosáhnout nebo jako jeden z členů podpůrného/realizačního týmu. Kde přesně bude má pozice v této akci se ujasní během následujícího roku. Za každou cenu, ale chci být součástí tohoto projektu a maximálně pomoct s jeho realizací. V současné době, bych měl být jeden ze čtyř, kdo se pólu bude snažit dosáhnout, ale speciálně po mé neúspěšné expedici na Islandu, silně přehodnocuji své momentální schopnosti a možnosti. Je to přesně tak, jak se říká – čím víc se člověk snaží něčeho dosáhnout nebo se naučit, tím více zjišťuje jak málo toho stále ví a umí.

Původní plán byl příští rok na jaře uskutečnit tréninkovou, zhruba tři týdny trvající, akci na Špicberkách a následující rok se pokusit o pól. V tenhle moment jsem však přesvědčen, že to je málo. Těch akcí (podotýkám úspěšných) bude muset před samotnou, velkou expedicí, být více. Mám v hlavě již několik nápadů, ale prozatím nebudu zacházet do detailů. Už minimálně pro to, že jsem ještě neměl možnost vše prodiskutovat s klukama z Cest na sever, kteří mi účast v expedici k severnímu magnetickému pólu nabídli. Co možná trochu poodhalím je, že Vatnajokull není a nebude odsunut na vedlejší kolej. Neříkám, že se na Island vydám hned příští rok, ale určitě jsem ještě, co se jeho přechodu týče, neřekl poslední slovo. V hlavě si dokonce pohrávám i s myšlenkou někoho přizvat a o přechod se pokusit ve dvojici.

Vše samozřejmě budu průběžně popisovat na svém webu a u větších akcí, pokud se opět domluvím se svými mediálními partnery, i na jejich stránkách. Zachovejte mi tedy věrnost.

Nakonec bych chtěl velmi poděkovat všem, kdo mou expedici sledovali a podporovali. Mé díky rovněž patří sponzorům a mediálním partnerům, bez nichž by se tato expedice nikdy neuskutečnila. Taktéž děkuji mé rodině, a to hlavně za trpělivé snášení mých bláznivých nápadů.

Věci nabraly trochu rychlejší spád a bohužel mi prakticky vůbec nezbýval čas, ani síla na psaní příspěvků. Zde je tedy malá rekapitulace posledních pár dnů expedice.

Sobota. I když jsem se snažil udělat maximum, má koupel v řece nakonec vyústila v poměrně pěkné nachlazení. Mé jediné štěstí bylo, že už jsem byl zpět v kempu a ne třeba uprostřed ledovce. Tam by byl můj stav solidní problém. Je mi tak zle, že většinu dne ležím ve spacáku a spím. K večeru se mi daří dovolat Láďovi z Adventury, který je momentálně jako řidič Madly na Islandu. Shodou náhod se dokonce zrovna nachází v Reykjavíku a tak se domlouváme, že mě přijede vyzvednout na autobusové nádraží. Tím pádem mám o jednu starost míň. Láďa mi do Čech bude moci vzít sled a já ušetřím na poštovném.

Neděle. V poledne odjíždím autobusem z Kirku do Reykjavíku, kam se dostávám téměř přesně v pět hodin. Stále bojuji s nachlazením, ale už mohu alespoň trochu mluvit, bez toho aniž bych dostal záchvat kašle. Jakmile vylezu v Reykjavíku z autobusu, je u mne Láďa. Prý se stačilo koukat po lyžích. Nakládáme sled do tatrovky a chvíli diskutujeme o svých čerstvých zážitcích z Islandu. Láďa o tom, jak tu vozí turisty a jak se vůbec dostal k průvodcovství, já o svém pokusu přejít Vatnajokullský ledovec. Nakonec se přemísťujeme do jednoho místního baru s kulečníky, kde údajně pracují dvě Češky. Podle Ládi tam mají i levný internet, což mě asi zajímá více, než nějaký ten pokec. Bezpodmínečně si totiž potřebuji zarezervovat letenku, abych se druhý den vůbec dostal do Čech. U internetu trávím celý večer, najít spojení tak, abych nemusel platit 1500 dolarů za jednosměrnou letenku není zrovna nejlehčí. Po x hodinách a xxx variacích letů letím v pondělí v 7:15 s Iceland Express na Londýnské letiště Standsted, odkud se autobusem musím přepravit na Gatwick a v 18:30 mi to letí do Prahy, tentokrát se společností EasyJet. Celková cena za letenky i přesun po Londýně se mi podařila srazit na cca 15 000,- Kč, což je oproti letence od IcelandAir poloviční částka. Ještě ty Češky. V baru byla ten večer pouze jedna – Markéta a i když mi nezbývalo moc času, docela příjemně jsme pokecali. Loučila se se mnou slovy „Uvidíme se příští rok!“ – měla samozřejmě na mysli můj další pokus o přechod ledovce.

Pondělí. Jednoduše řečeno chaos. V šest už jsem na letišti, které doslova praská ve švech. Mám pocit, že na Islandu musela bouchnout další sopka a všichni turisti se snaží najednou odjet. Všude je tak strašně moc lidí, že je jednodušší přejít z jedné strany letiště na jeho druhou stranu venkem. Skrz by to zabralo asi hodinu. To však ještě nevím co mě čeká v Londýně. Asi s třicetiminutovým zpožděním vzlétáme a po chvíli je skrz mraky vidět ledovec Vatnajokull. Jenom na něj tak koukám a sám sebe se ptám, jestli měla Markéta pravdu nebo ne. V tento moment jsem bez sil a chutí strávit dalších několik měsíců přípravami a plánováním dalšího pokusu. Dvanáct třicet přistáváme na Stanstedu. Vyzvedám si batoh a po chvíli hledání, dorážím k autobusovému terminálu, odkud mě autobus převeze na Gatwick. Mám zhruba čtyři hodiny do odletu a těším se jak si na Gatwicku trochu odpočinu. Opak je ale pravdou. Jestli bylo letiště v Reykjavíku nacpané k prasknutí, to v Gatwicku je na hranici chaosu. A co je nejhorší, nikde skoro žádná obsluha nebo pracovníci leteckých společností, kteří by se snažili dav lidí trochu korigovat. Před pouhými čtyřmi přepážkami společnosti EasyJet se tlačí snad 300 lidí. Nikde žádné pásy, žádné řady, žádný systém – pouze dav lidí snažících se co nejdříve dostat k pultíku.

Za posledních pět let jsem nalétal tisíce kilometrů a prošel nespočtem letišť od Mexika přes Ameriku až po ty evropské, ale nikde jsem nezažil to, co v pondělí na Gatwicku. Co mi připadalo nejabsurdnější - všude bylo plno starých nebo invalidních lidí. Například přímo za mnou stál celé čtyři hodiny (než jsem byl odbaven a poté prošel skrze security) pán o berlích a bez nohy. Chápu současnou situaci a problémy, které jsou dnes s létáním spojené, ale tohle bylo těžké selhání na straně personálu letiště a jednotlivých leteckých společností.

Ve dvanáct večer konečně přistávám na Ruzyni. Jsem rád, že jsem zpět doma, ale nějak už mi nezbývají síly na to, abych se mohl radovat. Do postele se dostávám téměř ve dvě ráno a podle toho vypadá i můj dnešní den. Napůl spím, napůl se snažím „přeštelovat“ na nové prostředí. I tenhle článek píšu snad tři hodiny.

Zítra o tom, co mě teď čeká a jaké jsou mé další plány. Dopředu prozradím, že jsou rozhodně zajímavé.

Během chvíle se na letišti v Reykjaviku odlepí od země letadlo, kterým se Pavel dopraví zpět domů. V posledních dnech řešil přepravu sledu zpět do Čech, proto se odmlčel v psaní zpráv - tedy, alespoň té nedělní.
Dnes večer bude Pavel již doma a jistě už se těší. Během zítřka, sám popíše události uplynulých dnů. Cestu z Kirku zpět do Reykjavíku, hledání kluků z Adventury, terénního auta Madly a dnešní let…
Peg.

Tak to odnesl párek holanďanů. Oba si chudáci přinesli k večeři knížku a místo toho museli poslouchat ukecanýho Blažka. Netvrdím, že bych byl o samotě nějak extrémně dlouho, ale trochu si popovídat mi rozhodně chybělo. Jsem zpět v kempu ve vesnici Kirkjubaejarklaustur.

Ráno. Jak mě se nechtělo vstávat a když už jsem se konečně ze spacáku vyhrabal, seděl jsem ještě dobrou hodinu před stanem a jen tak zíral po okolních kopcích. Jako bych se nemohl probudit. Jenže nic netrvá věčně. Pomalu jsem sbalil stan, narovnal vše co již nebudu potřebovat do sledu a okolo desáté vyrazil ke kráteru Laki. Během dne by se tam měl objevit ranger, který mi minulý týden pomohl a já, trochu s výčitkami doufám, že mi opět pomůže. Nejde o to, že bych byl líný si ty poslední dva kilometry věci odtahat, ale spíše, že je nebudu muset nechávat na parkovišti bez dozoru. Po desáté dorážím k Laki a ve dvanáct se objevuje ranger. Ihned mě poznává a bez váhání přikyvuje na mou žádost přivést sled. Moc mu děkuji a když se po další hodině loučíme, přidávám ještě devět litrů benzínu do vařičů. Nejdříve je odmítá, ale nakonec se mi ho daří přesvědčit, že už je stejně nebudu potřebovat a sebou zpět do Čech si je také nemohu vzít. Nakonec mi ještě podává kousek papíru se svým jménem a adresou - prý ať pošlu fotky z expedice, že by je rád viděl.

Do Kirkjubaejarklausturu se dostávám okolo sedmé hodiny. Než se dostanu do kempu, udělám něco k jídlu a vykoupu, je téměř deset hodin. Zalezlý ve spacáku se snažím ještě napsat zprávu na web, ale beznadějně usínám.

Předpokládám, že během zítřka se dostanu do Reykjavíku a pokud budu mít trochu štěstí mohl bych být již v pondělí večer doma.

Fotografie: autobus, kterým během léta vozí společnost Reykjavik Excursions turisty ke kráteru Laki.

Dnes jsem dal více jak 30 kilometrů a tábořím kousek od kráteru Laki, kde jsem začínal. Je úžasný večer a trochu se mě zmocňuje smutek při pomyšlení, že zítřejší noc spím v kempu a budu zpět ve světě peněz, shonu atd. Vím, že ani ne za týden přijde moment, kdy se zamyslím a zatoužím být zpět tady ve svém stanu. Přes všechnu tu námahu, špatné počasí nebo bolavé a rozbité nohy, má život zde, své neodolatelné kouzlo.

Celý den dnes přemýšlím do čeho se vrhnu po návratu domů a jedna z věcí, která je hned na prvním místě, je zpřístupnění všech informací o způsobu jakým jsem odsud zasílal zprávy. Chtěl bych celý systém pořádně dopracovat, udělat k němu podrobné manuály a zdarma nabídnout ke stažení všem, kdo o něj bude mít zájem. Věřím, že se najde dost horolezců nebo cestovatelů, kdo budou chtít sdílet své zážitky z cest a na druhou stranu i dost lidí, kteří je budou chtít číst.

Nakonec ještě jeden trochu osobní vzkaz. Můj táta má zítra narozeniny, takže - Všechno nejlepší tati!

Má nynější situace má jednu obrovskou výhodu. Nemusím brát ohledy na to co jím a tak se od rána navážím do své přenosné špajzky a likviduji na co mám chuť. Hned po ránu padly tomuto nezřízenému chování dvě dávky sušeného ananasu, dávka sušených švestek a jahod, k tomu jsem přikusoval jablečnou energy tyčinku a vše zapíjel extra hustým kakaovým mlékem. Úplný Hilton. Pokud by se někdo podivoval tomu kakaovému mléku, mám tu sebou asi litr sušeného mléka (příšerná práce vždycky rozmíchat) a kakaovou chuť mu dodal proteinový přípravek na regeneraci svalů. Ten bych měl sice konzumovat večer, ale dnes jsem si nemohl pomoct. Je prostě dobrý.

Když už zmiňuji jídlo a námahu. Jsem sám trochu překvapen fyzickou námahou této expedice. Jestli si odsud odvážím nějakou zkušenost, tak je to ta, že mé dosavadní dvě hodiny tréninku denně (v průměru) jsou nedostačující. Jestliže jsem doposud naběhal 60 kilometrů týdně, před příští expedicí to musí být dvojnásobek. Tím se dostávám k jídlu. Taková zátěž vyžaduje naprosto propracovaný jídelníček se správnými výživovými doplňky. Nechtěl bych, aby následující tvrzení vyznělo jako laciná reklama, tím rozhodně není - už minimálně z důvodu, že k něčemu podobnému mě nezavazuje žádná sponzorská smlouva. Jídlo, které mi dodala firma Enervit, je zatím bezkonkurenční. Za tři roky příprav na tuto expedici, jsem odzkoušel několik produktů a vždy je po čase vyhodil - nedaly se dlouhodobě konzumovat. Zde na Islandu, jím tři až čtyři energy tyčinky denně a zatím nemám sebemenší pocit, že by se mi přejídaly. Od Enervitu jsem (mimo jiné) dostal i instantní polévky. K těm mohu říct jediné - snědl jsem jich asi šest, ještě před tím, než jsem vůbec odjel na Island. Jestli tu něčím trpím, jídlem to rozhodně není.

Teď ke komentářům. Miluše psala o zodpovědnosti. V mém případě nešlo jen o zodpovědnost, ale i slib, který jsem dal své rodině a přátelům. Ten slib byl, že se vrátím v pořádku domů, i za cenu neúspěchu expedice.
Vojta. Vojto, jestli běháš maratóny, máš můj velký obdiv. Nejen pro tu vzdálenost, ale hlavně vůli, kterou musíš mít! Jinak psal jsi o počasí. I já v Reykjavíku slyšel, že letošní léto je nejhorší za posledních několik let. Mě to doposud vycházelo jeden den déšť, jeden den jakž takž slunečno, ale s větry, které mě párkrát doslova srazily na zem.
Standa psal o obdivu k schopnosti se v čas rozhodnout pro návrat. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mé rozhodnutí se nezakládalo i na strachu a vlastní slabosti. Na druhou stranu ze své zkušenosti vím, že strach, pokud se mu člověk samozřejmě úplně nepoddá, je dobré vodítko. Něco co by jsme měli poslouchat.

K fotografii. Přechody přes tyto písečné pole jsou asi nejnepříjemnější. Prach, který z nich vítr zvedá, asi moc vysušuje můj nos. Celé odpoledne mi z něj krvácelo.

Po sedmé vyrážím podél řeky k ledovci. Asi po dvou kilometrech od kempu, se řeka stáčí prudce k jihu. Směr, kterým potřebuji jít je severo-severo-východ tzn., že si zacházím. Po dalších třech kilometrech (měřeno vzdušnou čarou) jsem konečně v místě, kde se mohu stočit k východu. Z dané pozice je to nejkratší směr k ledovci. Dva a půl kilometru (opět měřeno vzdušnou čarou) a jsem u ledovce. Měřím pozici pomocí GPS a přenáším ji do mapy. Mapa, kterou používám, je z roku 2003 a v místě, kde se právě nacházím, jsem podle ní již téměř jeden kilometr na ledovci. Cesta z kempu k čelu ledovce mi zabrala tři hodiny. Za hodinu se dá volným tempem ujít 5 kilometrů, budu počítat čtyři - terén bych tu rozhodně nepovažoval za lehký - tzn. 3 hodiny x 4 kilometry rovná se 12 km vzdálenosti. I kdybych počítal těch 10 kilometrů, stále to pro mě jsou dva dny pochodu s veškerou výbavou - jenom se dostat k ledovci. Voda. Po celé cestě jsem nenašel jediný zdroj čisté vody. Z řeky se pít nedá, připomíná spíše tekuté bahno. Doposud jsem měl štěstí a vždy tábořil maximálně 1.5 km od nějakého místa, kde se voda dala nabrat. Denně potřebuji minimálně 4 litry. Více jak tři vypiji, zbytek je na uvaření snídaně a večeře. Na první den si mohu vzít vodu z místa, kde teď jsem. Na druhý, bych se musel spoléhat na ledovec. Jídlo. Zbývá mi dvaadvacet dávek jídla. Dva dny k ledovci = dvě dávky. Tři až pět dávek musím počítat jako rezervu, zbývá 15 - 17 dávek jídla. Se vzdáleností, kterou mám ještě před sebou by to bylo jen tak tak. Čas. Již teď jsem dva dny pozadu a s dalšími dvěma, než se dostanu k ledovci, mi zbývá jeden maximálně tři dny do rezervy - pro případné špatné počasí nebo jiný důvod, kvůli kterému bych byl nucen zůstat ve stanu. V půli přechodu, by to takový problém nebyl, avšak na téměř úplném začátku expedice, je to velmi nebezpečný faktor.

Na základě zmíněných faktů se dostávám do nepříjemné situace. Pro mě osobně o to víc riskantní, kdybych byl donucen se stejnou cestou vracet. Jednoduše řečeno, další postup mi nepřipadá nejrozumnější a rozhodl jsem se pro návrat, dokud je možný. Uvědomuji si, že mnoha lidem se tento krok bude zdát jako zbabělý, ale radši přijmu porážku a možný posměch, než riskovat, že mé chování vyústí v nebezpečnou situaci. Jestli jsem si něco před odjezdem na Island předsevzal, tak to bylo, že se musím být schopný sám o sebe za každé situace postarat a v žádném případě nedopustit, aby mi někdo musel z ledovce pomáhat. Nakonec bych rád uvedl, že situace vždy vypadá diametrálně jinak v daném místě, než se může zdát v pohodlí domova.

Čekají mě tři až čtyři dny návratu do místa, kde jsem začal a pak předpokládám zhruba týden, než se dostanu do Čech. V žádném případě nepřestanu na web zasílat zprávy a pokud má kdokoliv cokoliv na srdci, budu se snažit na to reagovat. Jak jsem již zmiňoval, komentáře na webu mi budou přeposílány na satelitní telefon.

Celou noc bez ustání pršelo a přestože jsem doposud spal celkem tvrdě, tentokrát tomu tak nebylo. Víc deště znamená jediné - víc vody v řece. Ze stanu vylézám až v devět hodin, kdy jako mávnutím kouzelného proutku vysvitne slunce a ani ne během hodiny je obloha jako vymetená. Na nic nečekám a do kapes větrovky strkám nejdůležitější minimum - GPS, PLB, jídlo na půl dne, kulich, rukavice a na záda si vážu třicetimetrové horolezecké lano. Téměř automaticky probíhám cestu k řece a zastavuji se až v místech, kde z druhé strany, směrem od ledovce, přitéká jeden z nejsilnějších pramenů. Pár desítek metrů po proudu, od tohoto soutoku, se řeka mírně dotýká kraje ledovcového pole a břeh je místo oblázků nebo písku lemován skalisky. Můj plán je za jeden z těchto výběžků uvázat konec horolezeckého lana a na způsob kyvadla, se dostat na druhou stranu. Lano mi bude sloužit jako opora proti silnému proudu a zároveň jako záchrana, kdybych náhodou ztratil rovnováhu a řeka mě strhla. Bez lana, i když si myslím, že jsem celkem dobrý plavec, si moc nadějí nedávám. Po chvíli nacházím vhodné místo a okolo výčnělku, který je nejblíže k řece, vážu lano. Ještě na břehu se do něj několikrát silně opírám a zkouším jeho pevnost. Vše vypadá ok. Sundávám boty a jakoby podvědomě mrknu na hodinky, jaká je teplota. Dvanáct stupňů s tím, že pokud jsou hodinky na ruce, ukazují o minimálně dva stupně víc. Lezu do vody, že je studená asi psát nemusím. Prvních šest metrů jde vše v pohodě, nespěchám. Můj systém zatím funguje. Lano mám omotané okolo pasu a oba prameny držím pravou rukou. Levou pomocí hůlky prozkoumávám dno před sebou. Když mám vodu téměř v rozkroku a začínám si máchat spodek bundy, zmocňuje se mě vztek - takový vzdor, že se přeci nedám zastavit jednou řekou! Neušel jsem víc jak padesát kilometrů a neodtahal téměř sto kilogramů výbavy jenom proto, abych ji zase musel odnést zpět. Spodek flísky i vrchní bundy je již ve vodě, zuřím a rvu se na druhou stranu řeky. Když jsem zhruba ve dvou třetinách, dochází mi lano. Ve chvíli, která mi připadá jako věčnost, si vzpomenu na záběr z filmu Cast Away, kde se Tom Hanks snaží zachránit Wilsona (fotbalový míč), kterého pomalu odnáší proud. Přivázán ke svému voru má na výběr, buď se odvázat a zachránit Wilsona nebo ho obětovat a zachránit aspoň sebe.

Vracím se zpět a na břehu aniž bych se zdržoval s nazouváním bot, skáču jak pominutej. Musím trochu rozproudil krev v téměř bílých chodidlech. Jedna věc mi je jasná. I kdyby mi vystačilo lano, přebrodit několikrát tuhle řeku a snažit se přes ni přenést všechnu výbavu, by znamenalo jisté podchlazení. Vůbec nemluvím o tom, že kdyby se mi cokoliv během následujících 40 - 50 kilometrech na ledovci stalo, je tohle jediná cesta, kudy bych se mohl vrátit. Vidina opětovného zdolávání téhle překážky….

Okolo třetí jsem zpět ve stanu a cítím následky koupele. Bolí mě hlava a škrábe mě v krku. Do večera už jen odpočívám a dělám zázraky, aby se mé nachlazení nezhoršilo. Zítra zkusím projít lávové pole a snad se mi podaří řeku obejít a na ledovec se dostat trochu jižněji než jsem původně plánoval. Vím, že na webu přibylo po včerejší zprávě několik povzbudivých komentářů, takže na rozloučenou - JEŠTĚ TO NEVZDÁVÁM!!!

Dnešní zpráva se mi nepíše zrovna lehce. Nejenže jsem se nebyl schopen posunout ani o kilometr, ale co je horší, má cesta je zablokovaná řekou.

Od rána hustě pršelo a tak mi nezbylo nic jiného, než zůstat celé dopoledne ve stanu. Okolo jedenácté to začínalo vypadat nadějněji, ale než jsem si stačil zabalit věci do batohu, rozpršelo se snad ještě víc. V jednu hodinu to zkouším znovu a přestože stále ještě mrholí, vyrážím směrem k ledovci s první várkou. Po cca 2 km přicházím k řece a naskýtá se mi pohled, který mě zrovna optimismem nenaplňuje. Přede mnou leží obrovská planina, protkaná koryty různě širokých řek. Trochu mi mrazí v zádech a začínám pochybovat, jestli jsem tuhle část schopen překonat. Po chvíli sundávám batoh a vydávám se podél řeky najít místo, kde bych se mohl dostat na druhou stranu. Po zhruba třiceti minutách chůze jedno takové nacházím. Řeka je tu rozdělena na dva prameny a oba vypadají dostatečně široké, aby nebyly tak hluboké. Chvíli ještě váhám, proud se mi stále zdá dost silný, pak si ale uvědomím, že tohle přeci nemůže být konec mé expedice! Trochu jako ve snu si sundávám boty, ponožky, nohavice kalhot vyhrnuji až do rozkroku a s pomocí hůlek vstupuji do řeky. Na dno nevidím, voda je naprosto kalná a tak studená, že po chvíli necítím prsty na nohou. Čelem k proudu se pomalu sunu k druhému břehu. Hůlkou vyzkouším hloubku, udělám krok, opět vyzkouším hloubku, udělám krok - ani ne v třetině šířky řeky, mám vodu v půli stehen a sotva se držím na nohou, jak je proud silný. Hůlkou se ještě snažím šmátrat před sebe, ale když zjišťuji, že dno stále klesá vzdávám to a vracím se. Zpět na břehu si rychle nazouvám boty a rychlou chůzí se snažím prokřehlé nohy trochu prokrvit. Do všeho začíná opět pršet a viditelnost klesla natolik, že ani nevidím čelo ledovce, které je ode mne ani ne kilometr. Docházím zpět k batohu a mírně otřesen se vracím ke stanu. Hlavou se mi samozřejmě honí myšlenky co dál.

Rozhoduji se počkat do zítra. Snad bude lepší počasí a pokud nebude opět přes noc pršet, mohla by voda trochu opadnout. Ve čtyři odpoledne se opět trochu vyjasňuje a mě to nedá abych se nešel podívat k řece. Tentokrát zkusím jít proti proudu aspoň 4 - 5 km, snad tam bude řeka mělčí. Jdu na lehko, bez batohu. Do kapsy si s sebou beru jen GPS a pro jistotu i PLB. Od místa, kde jsem se v poledne zkoušel přebrodit, se řeka prudce stáčí k jihu a teče podél čela ledovce. Kam až dohlédnu, vidím jen změť řek, místy i 30 - 40 metrů širokých. Po hodině a půl, což by odpovídalo minimálně 5 kilometrům to opět vzdávám. Po pravdě si ani nedokážu představit, jak bych se sem dostával se vší výbavou. Tady už žádná cesta není. V místech, kde řeka teče těsně podél lávového pole, jsem nucen přelézat šutry velikosti osobního auta.

Na zpáteční cestě ještě na několika místech zkouším hloubku vody a v jednu chvíli málem padám do řeky. Pouhý půl metr od břehu zahučela celá hůlka pod hladinu (a já málem s ní), aniž by se dotkla dna! Pro dnešek mám dost.

Zpět ve stanu si vařím rizoto a jdu luštit sudoku. Co bude dál nechávám na zítra. Moc nadějně to ale nevypadá. V čase, kdy dopisuji tuto zprávu, opět hustě prší.

Dnes jsem zůstal v práci trošinku déle a posunul o celých 6 km! Taky je to na mně nepatrně znát. Cítím lýtka a co je malinko horší, začínám bojovat s puchýřema na nohou. Ty dva nejpovedenější, jsou tak 2 x 3 cm každej. Těch zbylých pět nebo šest ani necítím a nemám s nimi žádné trable. Prostě tam jenom jsou - asi pro srandu. S těmi velkými je to malinko horší, ale zatím to není žádná tragédie. Dvakrát až třikrát denně je propíchnu, vymačkám vodu, namažu mastičkou a pro jistotu ještě celé chodidlo posypu dětským zásypem. Speciálně poslední procedura je celkem příjemná, páč zásyp voní po jahodách (a pak, že z pohor smrděj nohy - já vždy, když večer botky zuju, jediné co cítím jsou jahody!) Prvních dvacet kroků po operaci trochu pajdám, přeci to jenom trochu bolí, ale po chvíli jako by tam žádné puchýře ani nebyly.

Chtěl jsem původně odeslat se zprávou fotodokumentaci operace, ale nakonec jsem uznal, že to není zrovna nejlepší nápad. Místo toho tedy posílám fotografii, kterou bych nazval “Sám”. Pravdou ale je, že se tak vůbec necítím. Poslední bytost jsem sice naposledy viděl ve čtvrtek a v okruhu minimálně 50 - 60 km bych asi taky těžko někoho potkal, ale jsem prostě ok. Musím říct, že tomu hodně pomáhá velká návštěvnost mého webu a přibývající komentáře, které mi na něj posíláte. Nemohu sice momentálně číst úplně všechny, na to nemám dostatek baterií na dobíjení PDA a satelitního telefonu, ale ty nejzajímavější, jsou mi přeposílány formou smsek. Včera jsem se například dozvěděl, že expediční web navštívil i pan Sůra a zanechal moc pěkný komentář. Myslím, že v minulém nebo předminulém roce, došel pan Sůra na severní pól a i když se jednalo o komerční expedici, vedenou extrémně zkušeným polárníkem, dosáhl něčeho, co se zatím povedlo jenom hrstce Čechů.

Ještě trochu k té práci. Jsem již pouhé čtyři kilometry od ledovce a dokonce přímo ze stanu vidím jeho čelo. Pokud vše zítra půjde bez problémů, od ledovce mě ještě dělí poměrně široká řeka, kterou budu muset přebrodit, měl bych příští noc spát na sněhu. Konečně mi už odpadne pendlování sem a tam s 30 kg vážícím batohem.